V jedné malé vesnici, obklopené zelenými loukami a hustými lesy, žil chlapec jménem Otesánek. Otesánek byl zvláštní chlapec – byl totiž neuvěřitelně hladový! Každý den snědl tolik jídla, kolik by stačilo pro celou rodinu. Jeho rodiče se snažili, jak mohli, ale Otesánek měl stále hlad.
Jednoho rána, když se Otesánek probudil, cítil v břiše silné kručení. „Dneska si dám pořádnou snídani!“ rozhodl se. Rychle si oblékl své oblíbené tričko a běžel do kuchyně. Na stole už stála hromada jídla – chleba, máslo, marmeláda, vajíčka a dokonce i koláče. Otesánek se pustil do jídla s takovou vervou, že za chvíli nebylo na stole ani drobeček.
Když se Otesánek nasnídal, vyrazil ven na procházku. Cestou potkal své kamarády, kteří si hráli na louce. „Ahoj, Otesánku! Přijď si s námi hrát!“ volali. „Ne, děkuji! Musím si jít najít něco k jídlu,“ odpověděl Otesánek a pokračoval v cestě.
Jak tak šel, uviděl na zemi něco zvláštního – malou, zlatou jablko. Otesánek se na něj podíval a jeho břicho se rozbušilo. „To bude skvělá svačina!“ pomyslel si. Když se jablka dotkl, najednou se z něj ozval hlas: „Ahoj, Otesánku! Jsem kouzelné jablko. Pokud mě sníš, splním ti jedno přání!“
Otesánek se zaradoval. „Chci být navždy nasycený!“ zvolal. Jablko se zasmálo a řeklo: „Dobře, ale pamatuj, že všechno má své následky.“
Otesánek jablko snědl a okamžitě pocítil, jak se jeho břicho naplnilo. „To je skvělé! Už nikdy nebudu mít hlad!“ radoval se. Vrátil se domů a začal jíst, co mu přišlo pod ruku. Snědl všechny zásoby, které rodina měla, a stále měl hlad.
Dny plynuly a Otesánek se stále více a více zvětšoval. Jeho rodiče byli vyděšení, protože nevěděli, co s ním dělat. Otesánek už nemohl chodit, protože byl tak velký, že se nevešel ani do dveří. „Musíme něco udělat!“ zoufali si jeho rodiče.
Jednoho dne, když Otesánek ležel na posteli a snil o jídle, přišla do vesnice stará čarodějnice. „Co se tu děje?“ zeptala se, když uviděla Otesánka. Rodiče jí vyprávěli o tom, jak jejich syn snědl kouzelné jablko a teď je tak velký, že se nemůže pohnout.
Čarodějnice se zamyslela. „Musím mu pomoci. Otesánku, slyšíš mě?“ zavolala. Otesánek otevřel oči a podíval se na čarodějnici. „Ano, co chcete?“ zeptal se.
„Musíš se naučit, že jídlo není všechno. Pokud chceš být opět normální, musíš splnit tři úkoly,“ řekla čarodějnice. Otesánek souhlasil, protože si uvědomil, že takhle to dál nejde.
Prvním úkolem bylo pomoci svým rodičům na farmě. Otesánek se snažil, ale kvůli své velikosti to bylo obtížné. Nakonec se mu podařilo alespoň trochu pomoci, ačkoliv to trvalo déle, než by normálně trvalo.
Druhým úkolem bylo najít v lese tři ztracené ovečky. Otesánek se vydal do lesa a po dlouhém hledání je nakonec našel. Ovečky se mu radostně vrhly kolem nohou. Otesánek je vzal na ramena a vrátil se s nimi domů.
Třetím a posledním úkolem bylo sdílet jídlo s ostatními. Otesánek si uvědomil, že jídlo je mnohem chutnější, když ho sdílíte s přáteli. Pozval všechny děti z vesnice a společně připravili velký piknik. Otesánek se s nimi podělil o jídlo, které měl doma, a všichni se skvěle bavili.
Když Otesánek splnil všechny úkoly, čarodějnice se znovu objevila. „Dobře, Otesánku, vidím, že ses změnil. Nyní ti mohu splnit přání, abys byl opět normální,“ řekla. Otesánek byl šťastný a souhlasil.
Po kouzelném zaklínání se Otesánek opět stal malým chlapcem. Jeho rodiče byli nadšení a Otesánek se naučil důležitou lekci o sdílení a o tom, že jídlo není všechno. Od té doby byl šťastný, pomáhal ostatním a už nikdy nebyl tak hladový jako dřív.
A tak Otesánek žil šťastně a spokojeně, obklopený přáteli a rodinou, a každý den si užíval jídlo, které sdílel s těmi, které měl rád.
Konec.
